Dušan Tříska o věcech soukromých, veřejných a veřejnoprávních

Je dobrou tradicí, že kdykoli se na podiu Golem Clubu objeví Dušan Tříska, do auditoria zasedne Václav Klaus. I tentokrát tomu tak bylo. Dorazil v doprovodu Dr. Weigla a oba se následně zapojili do diskuse. Ale začněme od začátku.

Ve svém úvodním expozé vysvětloval Dušan Tříska tak trochu profesorsky, ale potřebně, všechny relevantní pojmy. Co jsou to statky soukromé a co veřejné a že u nich rozlišujeme rivalitu a vylučitelnost. Rivalita znamená, že některé statky jsou konzumovány pouze osobou A, zatímco jiné, přestože jsou konzumovány osobou A, mohou být konzumovány i ostatními osobami. Vylučitelnost znamená, že některé statky jsou přístupné všem a jiné pouze vybraným osobám, například těm, které si přístup k nim zaplatí. Jako příklad můžeme použít Netflix. Ten není rivalitní, protože fakt, že si jej jeden divák předplatí, nevylučuje jiné diváky, ale je vylučitelný, protože, kdo si nezaplatí, na film se nepodívá.

V případě tzv. "veřejnoprávních" médií se jedná o hybridní statek, jelikož stát určil, že má být přístupný všem, ale všichni, i když jej nepoužívají musí platit poplatek, což je vlastně převlečená daň. Už samotný pojem "veřejnoprávní" je pro exprezidenta nepřijatelný právnický konstrukt. Vrátil se do 90. let, kdy bylo třeba řešit zásadnější problémy ekonomické transformace než tehdy pouze dva televizní kanály. Záležitosti tohoto typu měly přijít na řadu ve druhém sledu, ke kterému díky sarajevskému atentátu již nedošlo.

Z další diskuse vyplynulo, že si tato média vlastně zprivatizovali jejich manažeři a televizní a rozhlasové rady jsou jen fíkovým listem jejich "nezávislosti a vyváženosti".

Na přímý dotaz, co tedy náš řečník doporučuje, odpověděl, že je třeba se jednoznačně rozhodnout, zda se bude jednat o statek soukromý nebo státní. Třetí cesty vždycky vedou do pekel. Dr. Weigl podotkl, že od změny financování, o které se aktuálně mluví, to znamená, že by se stala součástí státního rozpočtu, vlastně neočekává žádnou zásadní změnu.

Námitka, že by se v případě privatizace veřejnoprávních médií zřejmě dostala podobně jako Mafra do rukou oligarchů v čele s A. Babišem, byla smetena s tím, že není možné v rámci volného trhu určovat, kdo co může a nemůže koupit.

Autor tohoto reportu si dovoluje navrhnout, aby ze státního rozpočtu byly financovány pouze Čt24 a Čro Plus, jakožto zpravodajské kanály. Zbytek televizních i rozhlasových stanic zabývajících se uměleckou tvorbou, sportem, hudbou, dětmi a podobně, by měl být privatizován a provozován podobně jako Netflix za poplatek, který by ani nemusel být vyšší než současné poplatky, ale s jedním zásadním rozdílem. Byl by totiž dobrovolný!