Edvard Beneš – padouch, nebo hrdina?

Od školních let jsem se nesetkal s pojmem "povinná četba", ale před diskusním večerem s Pavlem Kosatíkem nařídil prezident Golem Clubu všem členům, aby si důkladně nastudovali jeho nejnovější knížku "O tom Benešovi". Hned ve svém úvodním slově pan Kosatík rozptýlil obavy některých členů klubu, že půjde především o hledání chyb a negativních stránek Benešovy osobnosti. Náš host plně souhlasí s názorem T.G.M., že bez Beneše by Československa nebylo. Svou pracovitost a věrnost ideálům svého učitele a mentora prezidenta Masaryka prokázal již v průběhu první světové války, kdy společně s R. Štefánikem udělali obrovský kus práce ve Francii. Tvořili společně s T.G.M. ideální tandem, přičemž prezident byl tím áčkem, které určovalo směr a Beneš béčkem, které jeho myšlenky realizovalo. Bohužel, jak se později ukázalo, ne vždy je béčko schopné se stát dobrým áčkem. Masaryk věřil, že bude ideálním pokračovatelem jím nastoupené cesty, což se bohužel tak úplně nesplnilo. Jako by bez svého velkého vzoru trochu ztratil směr – nejprve se spoléhal na milovanou Francii, která však měla svých vlastních problémů dost a později na Sovětský svaz. Jím šířený narativ, že nás Francie i Spojené království v Mnichově zradily, ale není možné brát vážně, protože nejprve se musí napadený sám bránit, aby mohl očekávat pomoc, a ne ustupovat zlu, v tomto případě hitlerovskému Německu a čekat, kdo nás přijde zachránit. Místo toho sám navrhl (dokonce nakreslil mapu) odstoupení pohraničí v domnění, že tím zachrání Český národ. Ano, k masakru nedošlo, ale jaký to mělo vliv na národní hrdost a lásku k vlasti? Na otázku, zda by příklon naší německé menšiny k Henleinovu hnutí byl nižší, kdyby se k nim první republika zachovala vstřícnějším způsobem z hlediska určité autonomie, odpovídá náš spíkr, že asi ano, ale Hitlerovu tlaku by stejně neodolali. Jen asi 15 % českých Němců volilo Sociální demokracii a bylo pro zachování ČSR. Už v průběhu II. světové války je zřetelně znát Benešův jednoznačný příklon k Sovětskému Rusku, které z jeho pohledu bylo naším jediným opravdovým přítelem, jenž nás bude chránit před nenáviděným Německem. Výsledkem této důvěry, která byla při všech informacích o tom, jak se v SSSR vládne a popravuje, nepochopitelná, byla "Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik" z 12.12.1943. Československo se čím dál tím víc stávalo vazalem Sovětů, nutno říct, že dobrovolně – viz volby z roku 1946, ve kterých získala KSČ 40,2 %, Národní socialisté 23,7 %, Lidovci 20,2 % a Sociální demokraté 15,6 %. Spor v sále klubu Golem nastal ohledně odsunu/vyhnání Němců po skončení II. světové války. Pan prof. Bednář tvrdil, že to nebyl původně Benešův nápad, že s tím vlastně přišili ještě před ním Britové. Nicméně Beneš tento plán spojencům navrhl, Stalinovi se pochopitelně zalíbil ale mezitím už stejně začala jeho divoká realizace. Dalším Sporným rozhodnutím bylo v únoru 1948 přijetí demise demokratických ministrů, jež už přímo otevřelo dveře komunistickému převratu. Na základě četby páně Kosatíkovy knihy a po vyslechnutí včerejšího večera, bych si dovolil v zákoně uvedenou větu doplnit o druhou část: "Prezident Edvard Beneš zasloužil se o stát, ale pak to posral!"