Fiskální egoismus

Předseda rozpočtové rady vlády Mojmír Hampl nejen potvrdil naše nejčernější tušení, ale bohužel je, když hovořil o (ne)odvaze Fialovy vlády k radikálním škrtům ve státním rozpočtu, ještě překonal. Dvacet devět doporučení, která byla včetně konkrétních dopadů na rozpočet, publikována NERVem již na podzim minulého roku, mají za cíl konsolidovat veřejné finance na příjmové i výdajové straně. Pochopitelně jsou to zásahy, které by bolely, a proto s sebou nesou poměrně vysoké politické náklady.

Čím více stran tvoří koalici, tím složitější je dohoda, tím vyšší jsou zmíněné náklady. Náš host vyjádřil obdiv k premiérovi Fialovi, kterému se ten spolek prozatím velmi dobře daří udržet pohromadě. Každá ze stran se pochopitelně snaží o znovuzvolení, za každou z nich jsou nějaké zájmové skupiny, které si hájí to svoje. Připomíná to hledání místa pro zbudování jaderného úložiště. Všichni vědí, že ho potřebujeme, ale nikdo ho nechce mít za vesnicí. Stejně tak jednotliví ministři říkají: ano, samozřejmě, musí se šetřit, ale ne v mém rezortu!

Vláda nepopírá nutnost fiskálních reforem, ostatně je má i ve svém programovém prohlášení, ale stran toho, co se opravdu schválí a realizuje, je pan Hampl poměrně skeptický. Málokterý politik upřednostní zájmy státu před šancí na znovuzvolení. Bojí se osudu Miroslava Kalouska, který tu odvahu v minulé krizi měl a stal se nejnenáviděnějším českým politikem, ač z jeho radikálních zásahů žila vláda Andreje Babiše ještě několik let.

Je to jako ve staré anekdotě, jak někdo padá v Novém Yorku z padesátipatrového mrakodrapu, a ještě v okamžiku, kdy míjí dvacáté patro, si říká: "Pořád dobrý!" Opozice stále hovoří o tom, že v poměru k HDP není naše zadlužení vůbec vysoké a porovnává nás s jiným podstatně zadluženějšími státy EU. Lepší by ale bylo se srovnávat těmi úspěšnějšími. Absolutní čísla nejsou tak "směroplatná" jako trend, a v tom jsme v posledních dvou letech v Evropě nejhorší.

V kapitole měnové politiky se jednoznačně vyjádřil pro zvyšování základní úrokové sazby.

Rada ČNB, která se na rozdíl od vlády nemusí obávat politických nákladů, by měla být tou autoritou, která najde odvahu k radikálnějšímu přístupu. Toho se ale pod vedením Aleše Michla určitě nedočkáme.

Jinými slovy nám budou i nadále vládnout dva politici: A. Babiš, který rozházel miliardy a současná vláda se bojí jeho návratu a M. Zeman jmenováním aktuálních členů bankovní rady.

Já dodávám: V kuloárech se šušká, že je A. Michl Babišovým člověkem (ať už placeným nebo vydíraným). Pokud by investigavci toto podezření, a tedy ovlivňování nezávislého rozhodování rady potvrdili, otevřela by se cesta ke změně.

Marně jsem v tom, co jsme dnes večer slyšeli, hledal nějaký drobný důvod k optimismu.