Krajem Čingischána po řece Orchon

Ono se to tedy říká o kdekom, o mariňácích, o kantorech, dokonce o komunistech, ale u vodáků to platí stoprocentně, kdo je jednou vodák, je vodákem navždy. Bez rozdílu věku, váhy a náboženství. Jen růžové kánoe nejsou moc obvyklé.

Viděli jsme Martinův čtyřicetiminutový film o nesmírně zajímavé zemi, kam se většina z nás nikdy nepodívá. Dozvěděli jsme se ledacos o její bohaté historii, která se ve 13.století dotkla i Evropy a pochopitelně symbolu těchto výpadů Čingischánovi.

Nakoukli jsme do života kočovných pastevců i do jejich jurt, ochutnali kumis a jejich typické pokrmy.

Obdivovali partu kamarádů, kteří byli ochotní zorganizovat přes půl světa takovou výpravu a pak putovat po řece Orchon přibližně 400 kilometrů a zároveň si odskakovat k nejvýznamnějším památkám, což jsou především buddhistické kláštery.

Je velmi zajímavé, že Mongolové byli schopni některé z nich v minulosti bez pomoci techniky rozebrat, přestěhovat a znovu postavit na jiném místě, jak řekl Martin, „tady šla víra za lidmi, ne lidi za vírou.“

V následné diskusi jsme důkladně rozebrali, jak bojovat s komáry (neboť tam nejsou jen velbloudi), jak přezimují nekonečná stáda dobytka, když tam v zimě dosahují teploty kolem mínus čtyřiceti stupňů celsia a jak to má Mongolsko se zdravotnictvím a školstvím.

Horko v naší klubové noře dosahovalo takového stupně, že jsme si dokázali představit teploty, které tam naši vodáci zažili v kraťoučkém létě 2017.

Na závěr nám Martin poradil, abychom si nepořizovali v Čechách na zahrádku jurtu, protože by nám při evropské vlhkosti vzduchu brzy zplesnivěla. Přiznám se, že jsem to stejně neměl v úmyslu.